+420 602 201 698

Během posledních týdnů se změnilo všechno, na co jsme byli doposud zvyklí. Nesmíme se sdružovat, chodit ven bez roušky, chovat se dle libosti. Všechno podléhá karanténě a dezinfekci. Najednou zjišťujeme, že medicína není všemocná a příroda nás může zničit, kdykoli se jí zamane.

Koroňák vládne světu – lépe řečeno médiím, která mu poskytují prostor 24 hodin denně. Stal se z něj superstar takřka přes noc. Jedinec zavřený v domácím vězení se cítí jako morče a postrádá kontakt se světem. Svět si tedy pouští do příbytku jedinou možnou formou – televizí…a už v tom jede. Na jednou kanálu statistika stoupajícího počtu infikovaných a mrtvých, na druhém lamentování nad nedostatkem zdravotnického personálu, materiálu a postelí na jipce. Na dalším programu jeden z mocných politiků současnosti hovoří o tom, že nás nejhorší teprve čeká a v příštích týdnech zemře mnoho lidí. Tomu vystresované individuum samozřejmě věří, už teď se cítí na smrt. Ve snaze zlepšit si náladu zavře televizi a pustí rádio…ale ouha! Zde právě nějaký specialista hovoří o dopadech koronaviru na psychiku a vztahy, sešrotované ponorkovým stavem. Stoupá násilí, lidé se rozvádějí. I na tohle musí zdeptaný náš člověk kývnout, napětí už vládne i u něj doma. Zavře tedy rádio a otevře počítač….ale to neměl dělat. Hned na něj vyskočí foto hromady rakví kdesi v cizině s jednoznačným poselstvím: takhle můžeš skončit i ty!

Náš človíček, otřesen na nejvyšší míru, přesune pohled na jiný, o něco méně devastující obrázek. Jsou na něm dvě řady plotu, za nimi stojí lidé, muži a ženy. Zřejmě k sobě patří a snaží se něco si sdělit. Nepřehlédnutelný titulek hlásá: Hranice stále zavřené. Tento stav může trvat až dva roky! Aha…cože??? Chtěl přece v létě k moři a na podzim za nákupy k německým sousedům, stejně jako později na adventní svařáček. Bohužel kužel. Podle všeho pojede do……no ano, tam. Ale ti na tom obrázku, jak na sebe koukají přes ty dva ploty, nemají ani to, co on: drahou polovičku doma. Tedy momentálně ne, protože vyrazila na nákup základních potravin a toaletního papíru, ale každou chvíli by se měla vrátit. A on, zdecimován i dojat tou nadílkou mediální hrůzy, jí tentokrát nebude nadávat, že byla dlouho pryč. Nebude láteřit, že pivo sprchuje pod proudem vody, než mu ho nalije do jeho oblíbeného půllitru. Nebude nahlas komentovat, že si natahuje gumové rukavice a šunku dezinfikuje lihem. Nebude protestovat, že jeho milované tvarohové koláčky nejdřív strká do trouby na 100 stupňů. Nebude mít přiblblé kecy, že znovu stříká rohožku Savem, když to dělala už včera….I on se změní, prodělá katarzi, jakou si má projít celý svět, přísahá si a je o tom skálopevně přesvědčen – teď, v době moru. Ale jak to bude vypadat potom, až katastrofa pomine, stane-li se to, lidi znovu vyrazí do ulic s pocitem lehkosti, bez roušek a strachu?