+420 602 201 698

Včera jsem si stáhla skvělý film, a protože reflektuje téma, s nímž jsem v poslední době dost často konfrontována, rozhodla jsem se věnovat mu pár řádek. Film se jmenuje  Zápisky o skandálu a nejedná se o žádnou novinku, v našich kinech se promítal už v roce 2007, jak jsem se dočetla na csfd.cz. Ke mně se ale dostal až včera, shodou okolností poté, co jsem hned s několika lidmi řešila nevěru, žárlivost a neschopnost citově se odpoutat od zahýbajícího partnera . Ale nejdřív k filmu, kde excelují a.  Moc se mi líbí jeho ironické pojetí jevů, které v mainstreamové produkci vyvolávají veletoky slz. Děj se točí kolem dvou žen, mladé učitelky výtvarné výchovy Sheby  (Cate Blanchet) a její staropanenské  kolegyně Barbary  (Judi Dench). Obě přímo excelují a film je hodný zhlédnutí už kvůli jejich fenomenálnímu výkonu. Takže ve stručnosti…Sheba, excentrická umělkyně z bohaté rodiny, matka dvou dětí, z nichž jedno je postižené, a manželka podivínského suchara,  svým šarmem okouzlí 15-letého žáka. Začnou se scházet mezi odstavenými vagóny na nádraží, kde spolu vášnivě souloží. Sheba však netuší, že se stala erotickou múzou i pro lesbickou kolegyni Barbaru a svěří se jí se svým tajemstvím. To je ovšem zásadní chyba. Barbara byla jakž takž schopna rozdýchat, že je Sheba vdaná, ale tohle nikoli. Její láskyplné poblouznění se klasicky zvrhne v nenávist.  Od této chvíle Barbara plánuje pomstu, a protože je všemi mastmi mazaná, povede se jí zosnovat kolosální průšvih, který nakonec semele i ji. Sheba dostává vyhazov ze školy i z domova a kdo jiný by jí mohl nabídnout azyl, než intrikánská Barbara? Teprve po prohledání šuplat v Barbařině bytě Sheba pochopí, kdo ve skutečnosti její  „spasitelka“  je. Zahodí veškeré servítky, spáchá scénu (konečně) a vrací se domů, ke svému manželovi, jenž ji sice vypudil, ale mezitím vychladl a došlo mu, že i on má na tom všem podíl. Otevírá jí dveře a navzdory 10-letému trestu, který byl posléze na Shebinu adresu vyřčen, je našlápnuto na něco jako happy end…

Zaujal mě právě ten moment, kdy člověk přestává hrát roli oběti a postaví se problému čelem i za cenu dramatické konfrontace. Pomohl nejen výše zmíněné filmové hrdince, ale i ženě z mé poradny, která stejným způsobem vyřešila (aspoň dočasně, ale o čem lze říct, že to potrvá věčně?) svůj problém s nevěrným manželem. Už dlouho tušila, že se něco děje, a navzdory všude proklamované teorii, že je lepší zavírat oči a nepátrat, se rozhodla opatřit si jistotu a konat. Vydala se za ním tam, kde předpokládala, že bude, ačkoli tvrdil, že se chystá úplně jinam… a zadařilo se. Po hodince čekání ho spatřila, jak si to lážo plážo šine z kavárny ruku v ruce s milenkou. Mohla si je jen vyfotit a odfrčet domů, ale co by to řešilo? Než by přišel, stejně by se jen nervovala představami, co mu řekne, až zarachotí klíč v zámku. Nejlepší je vysypat to ze sebe hned, řekla si a přistoupila k činu. Manžel i mladičká milenka nejdřív koukali jak trubky. Hlavně ona byla zaskočena, informace o jeho manželce a stavu oficiálního svazku byly evidentně mlhavé až lživé. Jak to, vy se ….. nerozvádíte? Pípla nakonec zdrcená děva a zamáčkla první slzy, ale místo vysvětlení dostala prachy na taxíka, který náhodou právě projížděl kolem. A co si myslíte, že následovalo doma? Žádné rozvodové drama, žádná hysterie, žádné balení kufrů. Muž do sebe hodil panáka, chvíli nervózně chodil od dveří k oknu a zase zpátky, vyčítal, že tohle teda od manželky nebylo vůbec, ale ani trochu hezký, pak se zklidnil a dokonce omluvil. I z ní to po venkovním vulkanickém výstupu všechno spadlo a druhý den už o milence neměla potřebu mluvit. Když jí pak řekl, že to s ní skončil, jen beze slov kývla.

Jistě, nemusí to být řešení pro každého. Kdo zvolí takovou terapii šokem, musí počítat se vším, tedy i s tím, že se to nevěrníkovi bude hodit do krámu a poskytne mu to záminku odejít. Jenže….kdo se bojí, nesmí nejen do lesa, ale ani do vztahu (což možná někteří singles intuitivně vědí a právě proto se do žádného vztahu neženou, ačkoli hlásají, jak rádi by v něm byli). Každý vztah může skončit a je tedy nezbytné umět si představit život bez partnera, lépe řečeno bez toho stávajícího. Když se nad tím kapku zamyslíme, vidíme, jak je to všechno paradoxní až absurdní….kdo miluje a dává to najevo, se zlou se potáže. Dříve či později je považován za nudného závisláka a partner od něj utíká jinam, ven, k někomu, kdo je tajemnější, záhadnější, méně citově a více pouze sexuálně angažovaný. Vzpomínáte si přece ještě na Hořký měsíc, kde se přesně tohle stalo milence zhýralého spisovatele! I jejich láska byla plná vášně a touhy – ale jen do té doby, než milenka začala lpět a emočně vydírat. Stará známá věc: silnější a tedy atraktivnější je vždycky ten, kdo miluje méně. To pochopila jak hrdinka Hořkého měsíce (a vymyslela bestiální pomstu, díky níž ji dávno již odmilovaný partner začal znovu obdivovat), tak ta manželka, co si počíhala na zahýbajícího chotě. Místo slz a prošení, aby se k ní proboha vrátil, protože co by si bez něj počala, ho před kavárnou v centru převálcovala prezentací nezávislosti a nezkaleného opovržení. To bylo v tomto případě víc než namístě – už z toho důvodu, že jsou oba v této čtvrti města známí a kohoutící se manžel ji tak shodil před očima široké veřejnosti. Oplatila mu tedy stejnou mincí, když mu, také na veřejnosti, dala najevo, že o tom ví a co si o tom myslí.

Rozhodně nechci, aby tahle úvaha či esej působila jako óda na mravnost, to ani náhodou. Nevěry se dějí už z toho důvodu, že je těžké, pro většinu lidí nemožné, najít na věčné časy vše v jednom, jak to slibují tablety do myčky….a tak se lehce stane, že se jeden z partnerů nebo s určitým časovým odstupem oba zakoukají do někoho jiného, i kdyby byl legální partner z pravého zlata. Jinakost lákala, láká a lákat bude…ale jde o to, jak s tím člověk naloží, s jakým nadhledem takovou zkušenost absolvuje. Kdo si nechá hormony vyplavit mozek, stane se jejich otrokem a doma se chová jako hovado nebo ztratí pojem o hranicích a únosnosti, zaslouží si lekci. Bez ohledu na to, zda bude mít charakter teatrálního výstupu před publikem (určeno pro silné nervy), nebo komorního dramatu ve čtyřech stěnách.

Mlčky přihlížet a nechávat si kálet na hlavu totiž nikam nevede, hlavně se trvale podepíše na zdraví bojácného závislého jedince. Existuje snad něco horšího než život v trvalém strachu a tudíž stresu??? Čili nebát se, nemilovat nekriticky a víc, než je zdrávo, mít své vlastní jistoty (i konto)… a jen si tak s určitou lehkostí žít, aniž by všechno muselo být na tisíc procent dopředu naplánováno. Všechno se totiž naplánovat nedá …a je to tak dobře. Hezký den.