+420 602 201 698

Růže od Guntera Sachse atd.

V sobotu jsem si pustila pořad Liebesgeschichten. Vysílá se na 3sat.de a jde v něm o prezentaci singles, kteří touto cestou hledají nového životního partnera. A právě jeden z hostů tohoto seznamovacího dokumentu mě inspiroval k dalšímu příspěvku. Tento muž, po otci Ital, vyřkl několik zajímavých myšlenek na téma úspěchu (mužů) u žen. Zabýval se mimo jiné tím, proč jsou ženami tak dobře přijímáni Italové: protože v seznamovací fázi do toho jdou naplno, jsou schopni vyvinout úžasnou kreativitu. Když Ital spatří ženu, která se mu líbí, jde k ní a zeptá se na její jméno. Ta žena odpoví např. Beate a on se začne rozplývat, jak krásně to jméno zní….A teď to podstatné: není důležité, jestli ta žena věří, že je z jejího příjmení skutečně tak odvázaný. O tom vůbec nepřemýšlí, protože je fascinována jevem jako takovým. Tím, že do toho ten muž jde, zajímá se o ni.

Dalším příkladem, o němž ten host mluvil, byly růže, jimiž kdysi Gunter Sachs zasypal dům BB v St.Tropez. Ano, tohle bylo gesto, kdy celý svět zíral.

Kdo je něčeho takového schopen, dává nejen květiny, ale hlavně zásadní informaci o sobě: že je pro svou lásku schopen udělat cokoli (velkolepého), že je mu úplně fuk, co si o něm kdo myslí, že je nebojácný, odvážný a kreativní. Prostě: pravý muž, opora a pevný pilíř do života.

Co se hosta onoho pořadu týče, na dotaz, zda by si počínal stejně, odpověděl, že by nejdříve daroval jednu růži a teprve kdyby se to setkalo s úspěchem, koupil by příště tři a pak třeba i pět…

A jsme u toho: u opatrnosti, díky níž na tom jsou mnozí tak, jak na tom jsou – totiž tak, že se „nemohou“ seznámit. Bojí se oslovit, zeptat se na jméno, bojí se pozvat na kafe, bojí se ztrapnit, bojí se skandálu, vyčnívání z šedé masy…zkrátka, bojí se jít s kůží na trh.

A to je špatně. Schopnost něčeho takového sice nemusí být zárukou happy endu a šťastného soužití „dokud nás smrt nerozdělí“, ale na startovní čáře je nutná. Prodírat se k někomu přeplněnou tramvají a pozvat ho na kafe, šplhat k někomu po svázaných prostěradlech bez obav z pádu, požádat o ruku na veřejném prostranství, překvapit nekonvenčním dárkem, ať už je to autíčko, na míru šitý šperk nebo „jen“ vlastnoručně vyřezané dřevěné zvířátko…o tom to je! O vynalézavosti, opuštění „bezpečné“ ulity a servírování vlastního srdce na podnose, i kdyby měl být jen z papíru.

Existuje i další velmi kvalitní seznamovací pořad, opět na německém kanálu. Jmenuje se Dinner Date a vysílá ho zdfneo.de. Občas ho sleduji, protože mě zajímá, jak se lidé během prvního rozhovoru chovají a jak se pak hodnotí…no a je to totéž. Kladně jsou přijímání jen ti z mužů, kteří mluví pevným hlasem, mají otevřené držení těla, dívají se do očí, zajímají se živě o dotyčnou ženu… a pozor, projevují vlastní názory! Filtrem propadají jak užvanění vychloubači, tak plaší „přikyvovači“, kteří paradoxně z obav, aby tím pomyslným filtrem nepropadli, už předem souhlasí se vším, co žena řekne.

Co se týče žen, největší úspěchy v tomto pořadu slaví ty, které se nehihňají jako patnáctky, ale kromě okouzlujícího úsměvu (u ženy veledůležitý jev!) umějí jít v rozhovoru do hloubky, čili o sobě podávají informaci, že nejsou povrchní. Překvapující úkaz, tak trochu v kontrastu s tím, co se všude omílá – že úkolem ženy je jen být krásná, usmívat se a obdivně vzhlížet. To sice platí, ale jen tehdy, je-li tam i tento „přesah“. Laciné barbíny s kýčovitými tématy a stylem mohou být sebeatraktivnější a není jim to moc platné.

Všechny tyto poznatky se shodují jak s mými vlastními zkušenostmi, jichž bylo bohatě, tak i s mou praxí v seznamovací oblasti. Dalo by se říci, nic nového pod sluncem, ale přesto mám potřebu tomu věnovat pár řádek. Motivovat a vyburcovat lidi, aby se proboha nebáli, že je někdo kousne, aby do toho už konečně „řízli“ a nedělali všechny ty zbytečné a ke ztrátě sebevědomí vedoucí tanečky kolem! Aby začal třeba jen tím, že si domluví konkrétní termín na kafe…pokud již protějšek znají (virtuálně). Virtuální platforma je sice fajn a i já ji začínám čím dál tím více využívat, ale je třeba si uvědomit, že znamená jen první letmý kontakt, nic víc. Všechno další a hlubší se odvíjí až od setkání face to face….

Via con me

Už proběhlo několik Flirtohraní – Online Seznamovacích Setkání (FlHr SOS), a tak mám chuť podělit se se čtenáři o své dojmy. Jsem strašně ráda, že má každé setkání úžasně spontánní, kreativní a občas i nepředvídatelný průběh. Vždycky si připravím „scénář“, podle něhož jedeme, a během první půl hodiny se držíme i daného tématu. Ale pak se účastníci rozkoukají, rozjedou, reagují na sebe a přinášejí do skupiny vlastní témata. Rozjíždí se diskuze, účastníci jsou zvědaví, co jejich příběhu říkají ostatní, jak by ho řešili, jestli i oni zažili něco podobného…. a tak postupně vzniká mozaika, jejíž pestrostí jsou všichni pobaveni, překvapeni, obohaceni…. a občas se rýsuje i potenciální milostný příběh.

Milostné příběhy jsou nevyčerpatelným zdrojem filozofování, emočních vzletů a pádů….a hlavně inspirace. V tomto kontextu se mi nedávno znovu připomněl nádherný hit od italského skladatele Paola Conte – Via con me.

Je o milencích, výzvě k útěku, o vášni i rozladěnosti, o nabádání k horké koupeli za pošmourného počasí, o kochání se mužskou přízní…Kdo by se nestulil do nabízeného chlapského objetí, nedal si nalít sklenku křišťálového italského vína, nevypnul mozek a nezačal snít? I fatální žena se občas ráda nechá svést a dopřeje si luxus nepřemýšlet o tom, zda vůbec vznikne společná cesta a jak dlouho po ní spolu půjdou…

Via, via, via noc me… něčí ruka tě zvedá z židle, vede do koupelny, kde je připravena horká lázeň a modrý župan, venku prší, ale to ti vůbec nevadí, celý ten pošmourný svět je daleko, ovšem ON je tady a říká „pojď se mnou, oddej se té temné lásce…“ it´s wonderful, it´s wonderful, it´s wonderful, good luck my baby, it´s  wonderful, it´s wonderful, it´s wonderful, I dream of you…

Song Via con me sálá vášní a bizarností, oslavuje kouzlo okamžiku a touhu. Silný zážitek je však dán hlavně osobností zpěváka a komponisty samotného. Má v sobě právě to, co by si měli aspoň v malé míře osvojit všichni muži, kteří se chtějí seznámit.

Via con me není jen píseň nabitá sexuálním napětím, ale je to i jakýsi planoucí apel na muže, aby to zkoušeli, sváděli a svým mužným šarmem okouzlovali ženy….co víc si přát?

O štěstí trochu jinak

Návodů, jak se seznámit, už bylo napsáno tolik! I já jsem na tohle téma zplodila pár řádek /viz Jak na to?/, ale vzhledem k tomu, co od lidí slýchám, ve mně stále ještě hlodá potřeba, nějak se k němu vrátit. Opakovaně zjišťuji, že u spousty singles strach z odmítnutí nebo selhání ve vztahu silně převažuje nad strachem ze samoty. O tom se samozřejmě nemluví a málokdo by to přiznal…dokonce se domnívám, že si toho většina singles, jichž se to týká, ani není vědoma. Přitom je to celé jeden velký nesmysl! Jak někoho může zranit, že ho někdo nechce? Stovky či tisíce jiných by ho přece chtěly, čili je jen jeho „problém“, že jim nedá šanci! Zde se nabízí otázka: proč? Protože se mu nezdají dost atraktivní, zazobaní, vlivní….? Jistě, kdejakého loosera by nebral nikdo, o tom není pochyb. Ale jak dalece si všímáme těch potenciálně vhodných a volných? Nemusejí být sice nápadní na první pohled, ale jsou všude kolem nás….V každém domě, v každé ulici se pár takových najde! Čili chce to chodit po světě s očima otevřenýma a dávat se do hovoru – proč ne třeba u kontejnerů na tříděný odpad? Nebo při pohledu na pejska, směle čůrajícího na trávník před naším domem? I zde se nabízí pestrá paleta možných reakcí, přičemž nemám na mysli ty agresivně konfrontační, typu: „A pak to tady má nějak vypadat, když se nám tu vych…e kdejakej podvraťák!“ V případech tuhých exkrementů bývají verbální výpady ještě horší, nedávno jsem byla jednoho takového svědkem. Paní, docela pěkná blondýnka, zapomněla uklidit po svém miláčkovi hovínko, které udělal na obrubník u záhonu. To neuniklo pánovi, jenž v tu chvíli něco dělal na balkoně. Palbu nadávek, jíž majitelku psa zahrnul, zde ani nemohu citovat! Nic proti kritice nezodpovědných pejskařů. Komu by nevadilo chodit s pohledem upřeným do země místo do oblak? A to jen kvůli slalomu mezi lejny? Jenže i taková situace by se dala uchopit jinak, flirtovněji! A skýtá větší výzvu než standardní salónní scénář….Jak byste reagovali vy, kdyby se vám „objekt“ líbil, ale jeho čtyřnohý doprovod něco páchal na chodníku? Zkuste popustit uzdu fantazii!

Další strastiplné téma, s nímž se taky dost často setkávám, je váhání a nerozhodnost. Existuje psychologický termín „věčný stěžovatel“ a můžu potvrdit, že se jedná o skupinu velmi početnou! Bývají to obvykle ženy, které sice mají partnera či manžela, ale problém spočívá v tom, že se nechová, jak by se dle jejich představ chovat měl. Ne že by dělal něco úplně nehorázného, například že by byl doma agresivní, nenosil peníze, zahýbal….to ne. Někde je sex dokonce „lepidlem“, jinde jsou to peníze, nemovitosti či jiný „bonus“….což ale nic nemění na skutečnosti, že už to ve vztahu není ono. Dotyčná stěžovatelka chodí od jedné kámošky k druhé, lije do sebe kávu nebo drinky a lká nad svým nešťastným osudem. Jak je to strašné, jak už s tím musí něco udělat, jak se rozvede….ale tím to končí. Za týden, měsíc nebo za rok bude vyprávět totéž, možná jen někomu jinému… Nic neudělá ani se nerozvede, protože neví.

Neví, jestli by sama utáhla domácnost a další výdaje. Neví, jestli přece jen není lepší tenhle než žádný….protože neví, jestli by ještě vůbec někoho našla. Neví, co by řekli lidi. Neví, co chce a neumí se tedy ani rozhodnout. Zároveň se však neumí ani natolik emancipovat, aby nelpěla, neodvozovala svoje ekonomické zázemí, hlavně ale štěstí od toho druhého….a v tom je zakopán ten pomyslný pes, lépe řečeno jeho část. Ta druhá spočívá v tom, že lidi moc čtou návody a recepty na štěstí, kde je i detailně popsáno, jak takové štěstí nutně musí vypadat.  Štěstí je zde prezentováno jako povinnost, samozřejmost, bez níž se v našem přecivilizovaném světě neobejdeme.  Musíme být šťastni každou minutu svého života, jinak nestojí za nic a je třeba vyhledat kouče životního stylu!  Málokde se píše, že štěstí je něco jako křivka orgasmu – prudce vylítne nahoru, aby pak zase klesla a dále pokračovala jako poměrně rovná čára, symbolizující spokojenost.

Převedeno na partnerství: natřel vrata? Bezva! Přinesla mi na zahradu kafe a moučník? Bezva! Jedeme na výlet do ZOO? Bezva! Posedíme se sousedy u grilu? Bezva! Přinesl mi kytku? Bezva! Nezapomněl se v hospodě?….haha.

Očista dočista?

Během posledních týdnů se změnilo všechno, na co jsme byli doposud zvyklí. Nesmíme se sdružovat, chodit ven bez roušky, chovat se dle libosti. Všechno podléhá karanténě a dezinfekci. Najednou zjišťujeme, že medicína není všemocná a příroda nás může zničit, kdykoli se jí zamane.

Koroňák vládne světu – lépe řečeno médiím, která mu poskytují prostor 24 hodin denně. Stal se z něj superstar takřka přes noc. Jedinec zavřený v domácím vězení se cítí jako morče a postrádá kontakt se světem. Svět si tedy pouští do příbytku jedinou možnou formou – televizí…a už v tom jede. Na jednou kanálu statistika stoupajícího počtu infikovaných a mrtvých, na druhém lamentování nad nedostatkem zdravotnického personálu, materiálu a postelí na jipce. Na dalším programu jeden z mocných politiků současnosti hovoří o tom, že nás nejhorší teprve čeká a v příštích týdnech zemře mnoho lidí. Tomu vystresované individuum samozřejmě věří, už teď se cítí na smrt. Ve snaze zlepšit si náladu zavře televizi a pustí rádio…ale ouha! Zde právě nějaký specialista hovoří o dopadech koronaviru na psychiku a vztahy, sešrotované ponorkovým stavem. Stoupá násilí, lidé se rozvádějí. I na tohle musí zdeptaný náš člověk kývnout, napětí už vládne i u něj doma. Zavře tedy rádio a otevře počítač….ale to neměl dělat. Hned na něj vyskočí foto hromady rakví kdesi v cizině s jednoznačným poselstvím: takhle můžeš skončit i ty!

Náš človíček, otřesen na nejvyšší míru, přesune pohled na jiný, o něco méně devastující obrázek. Jsou na něm dvě řady plotu, za nimi stojí lidé, muži a ženy. Zřejmě k sobě patří a snaží se něco si sdělit. Nepřehlédnutelný titulek hlásá: Hranice stále zavřené. Tento stav může trvat až dva roky! Aha…cože??? Chtěl přece v létě k moři a na podzim za nákupy k německým sousedům, stejně jako později na adventní svařáček. Bohužel kužel. Podle všeho pojede do……no ano, tam. Ale ti na tom obrázku, jak na sebe koukají přes ty dva ploty, nemají ani to, co on: drahou polovičku doma. Tedy momentálně ne, protože vyrazila na nákup základních potravin a toaletního papíru, ale každou chvíli by se měla vrátit. A on, zdecimován i dojat tou nadílkou mediální hrůzy, jí tentokrát nebude nadávat, že byla dlouho pryč. Nebude láteřit, že pivo sprchuje pod proudem vody, než mu ho nalije do jeho oblíbeného půllitru. Nebude nahlas komentovat, že si natahuje gumové rukavice a šunku dezinfikuje lihem. Nebude protestovat, že jeho milované tvarohové koláčky nejdřív strká do trouby na 100 stupňů. Nebude mít přiblblé kecy, že znovu stříká rohožku Savem, když to dělala už včera….I on se změní, prodělá katarzi, jakou si má projít celý svět, přísahá si a je o tom skálopevně přesvědčen – teď, v době moru. Ale jak to bude vypadat potom, až katastrofa pomine, stane-li se to, lidi znovu vyrazí do ulic s pocitem lehkosti, bez roušek a strachu?

Hlavu vzhůru: bude líp!

Včera jsem v autobusu málem propadla depce, ačkoli k tomu nijak neinklinuju:  ticho a dusno, strach dýchat, strach, že soused kýchne, v ruce pohotovostní lahvička s dezinfekcí….Atmosféra, že by se dala krájet, a k tomu ještě ta odporná inverze! Pak jsem vyrazila do supermarketu a tam zjistila, že jsou vykoupené všechny těstoviny, až na ty nejdražší. Popadla jsem tedy jedno balení za luxusních 48 Kč a během čekání u kasy, kde se pán, co si jen sotva slyšitelně odkašlal, postaral o bleskový rozestup dalších zákazníků. Uff, jsou to ale časy, nikde veselého živáčka, nikde ani náznak flirtu! A přitom by se právě teď hodil, možná víc než kdy jindy….no jen si to představte: stojíte dva metry od slečny, která svou nucenou přítomností v uzavřeném prostoru trpí stejně jako vy, kouká, aby už byla venku a mohla se z plných plic nadechnout…není to snad ideální příležitost prohodit něco odlehčujícího?

V situacích, jaké právě prožíváme, by asi vůbec nezáleželo na obsahu a už vůbec ne na nějakém ostrovtipu, člověk bere za vděk vším, co odpoutá pozornost od koronaviru a počtu nově nakažených. A možná by stálo za to přehodnotit naše myšlenkové proudy a vypudit z hlavy všechno stresující, čím si ničíme zdraví a podrýváme imunitu. Například jak moc nás náš partner štve, jaká nehoráznost z něj zase včera vypadla. Proč obdivovaná kočička dala přednost jinému. Kdy konečně padneme na pozadí před nějakým tím ztělesněním mužnosti. Kdy nás konečně rozvedou…a tak dále. Všechny takové myšlenky vyvolávají hodnotící soudy, které se zaručeně postarají o to, že nebudeme v pohodě ani náhodou….Máme to zapotřebí právě teď? Nebylo by smysluplnější využít tohoto času objektivního ohrožení k tomu, že se přestaneme zbytečně bát? Například oslovení, když už jsme u našeho tématu? Leckomu by právě v těchto dnech zlepšilo náladu, kdyby se na něj někdo navzdory doporučené vzdálenosti 1,5 metru usmál! Nebo mu na seznamkový profil poslal třeba jen jednu příjemně znějící, podnětnou větu.

Tak hurá do toho! Jaro klepe na dveře a věřme, že s prvními intenzivními slunečními paprsky bude líp. I epidemiologové hlásí, že UV záření ten zpropadenej koroňák nemusí…