+420 602 201 698

Očista dočista?

Během posledních týdnů se změnilo všechno, na co jsme byli doposud zvyklí. Nesmíme se sdružovat, chodit ven bez roušky, chovat se dle libosti. Všechno podléhá karanténě a dezinfekci. Najednou zjišťujeme, že medicína není všemocná a příroda nás může zničit, kdykoli se jí zamane.

Koroňák vládne světu – lépe řečeno médiím, která mu poskytují prostor 24 hodin denně. Stal se z něj superstar takřka přes noc. Jedinec zavřený v domácím vězení se cítí jako morče a postrádá kontakt se světem. Svět si tedy pouští do příbytku jedinou možnou formou – televizí…a už v tom jede. Na jednou kanálu statistika stoupajícího počtu infikovaných a mrtvých, na druhém lamentování nad nedostatkem zdravotnického personálu, materiálu a postelí na jipce. Na dalším programu jeden z mocných politiků současnosti hovoří o tom, že nás nejhorší teprve čeká a v příštích týdnech zemře mnoho lidí. Tomu vystresované individuum samozřejmě věří, už teď se cítí na smrt. Ve snaze zlepšit si náladu zavře televizi a pustí rádio…ale ouha! Zde právě nějaký specialista hovoří o dopadech koronaviru na psychiku a vztahy, sešrotované ponorkovým stavem. Stoupá násilí, lidé se rozvádějí. I na tohle musí zdeptaný náš člověk kývnout, napětí už vládne i u něj doma. Zavře tedy rádio a otevře počítač….ale to neměl dělat. Hned na něj vyskočí foto hromady rakví kdesi v cizině s jednoznačným poselstvím: takhle můžeš skončit i ty!

Náš človíček, otřesen na nejvyšší míru, přesune pohled na jiný, o něco méně devastující obrázek. Jsou na něm dvě řady plotu, za nimi stojí lidé, muži a ženy. Zřejmě k sobě patří a snaží se něco si sdělit. Nepřehlédnutelný titulek hlásá: Hranice stále zavřené. Tento stav může trvat až dva roky! Aha…cože??? Chtěl přece v létě k moři a na podzim za nákupy k německým sousedům, stejně jako později na adventní svařáček. Bohužel kužel. Podle všeho pojede do……no ano, tam. Ale ti na tom obrázku, jak na sebe koukají přes ty dva ploty, nemají ani to, co on: drahou polovičku doma. Tedy momentálně ne, protože vyrazila na nákup základních potravin a toaletního papíru, ale každou chvíli by se měla vrátit. A on, zdecimován i dojat tou nadílkou mediální hrůzy, jí tentokrát nebude nadávat, že byla dlouho pryč. Nebude láteřit, že pivo sprchuje pod proudem vody, než mu ho nalije do jeho oblíbeného půllitru. Nebude nahlas komentovat, že si natahuje gumové rukavice a šunku dezinfikuje lihem. Nebude protestovat, že jeho milované tvarohové koláčky nejdřív strká do trouby na 100 stupňů. Nebude mít přiblblé kecy, že znovu stříká rohožku Savem, když to dělala už včera….I on se změní, prodělá katarzi, jakou si má projít celý svět, přísahá si a je o tom skálopevně přesvědčen – teď, v době moru. Ale jak to bude vypadat potom, až katastrofa pomine, stane-li se to, lidi znovu vyrazí do ulic s pocitem lehkosti, bez roušek a strachu?

Hlavu vzhůru: bude líp!

Včera jsem v autobusu málem propadla depce, ačkoli k tomu nijak neinklinuju:  ticho a dusno, strach dýchat, strach, že soused kýchne, v ruce pohotovostní lahvička s dezinfekcí….Atmosféra, že by se dala krájet, a k tomu ještě ta odporná inverze! Pak jsem vyrazila do supermarketu a tam zjistila, že jsou vykoupené všechny těstoviny, až na ty nejdražší. Popadla jsem tedy jedno balení za luxusních 48 Kč a během čekání u kasy, kde se pán, co si jen sotva slyšitelně odkašlal, postaral o bleskový rozestup dalších zákazníků. Uff, jsou to ale časy, nikde veselého živáčka, nikde ani náznak flirtu! A přitom by se právě teď hodil, možná víc než kdy jindy….no jen si to představte: stojíte dva metry od slečny, která svou nucenou přítomností v uzavřeném prostoru trpí stejně jako vy, kouká, aby už byla venku a mohla se z plných plic nadechnout…není to snad ideální příležitost prohodit něco odlehčujícího?

V situacích, jaké právě prožíváme, by asi vůbec nezáleželo na obsahu a už vůbec ne na nějakém ostrovtipu, člověk bere za vděk vším, co odpoutá pozornost od koronaviru a počtu nově nakažených. A možná by stálo za to přehodnotit naše myšlenkové proudy a vypudit z hlavy všechno stresující, čím si ničíme zdraví a podrýváme imunitu. Například jak moc nás náš partner štve, jaká nehoráznost z něj zase včera vypadla. Proč obdivovaná kočička dala přednost jinému. Kdy konečně padneme na pozadí před nějakým tím ztělesněním mužnosti. Kdy nás konečně rozvedou…a tak dále. Všechny takové myšlenky vyvolávají hodnotící soudy, které se zaručeně postarají o to, že nebudeme v pohodě ani náhodou….Máme to zapotřebí právě teď? Nebylo by smysluplnější využít tohoto času objektivního ohrožení k tomu, že se přestaneme zbytečně bát? Například oslovení, když už jsme u našeho tématu? Leckomu by právě v těchto dnech zlepšilo náladu, kdyby se na něj někdo navzdory doporučené vzdálenosti 1,5 metru usmál! Nebo mu na seznamkový profil poslal třeba jen jednu příjemně znějící, podnětnou větu.

Tak hurá do toho! Jaro klepe na dveře a věřme, že s prvními intenzivními slunečními paprsky bude líp. I epidemiologové hlásí, že UV záření ten zpropadenej koroňák nemusí…

Katarze skandálem?

Včera jsem si stáhla skvělý film, a protože reflektuje téma, s nímž jsem v poslední době dost často konfrontována, rozhodla jsem se věnovat mu pár řádek. Film se jmenuje  Zápisky o skandálu a nejedná se o žádnou novinku, v našich kinech se promítal už v roce 2007, jak jsem se dočetla na csfd.cz. Ke mně se ale dostal až včera, shodou okolností poté, co jsem hned s několika lidmi řešila nevěru, žárlivost a neschopnost citově se odpoutat od zahýbajícího partnera . Ale nejdřív k filmu, kde excelují a.  Moc se mi líbí jeho ironické pojetí jevů, které v mainstreamové produkci vyvolávají veletoky slz. Děj se točí kolem dvou žen, mladé učitelky výtvarné výchovy Sheby  (Cate Blanchet) a její staropanenské  kolegyně Barbary  (Judi Dench). Obě přímo excelují a film je hodný zhlédnutí už kvůli jejich fenomenálnímu výkonu. Takže ve stručnosti…Sheba, excentrická umělkyně z bohaté rodiny, matka dvou dětí, z nichž jedno je postižené, a manželka podivínského suchara,  svým šarmem okouzlí 15-letého žáka. Začnou se scházet mezi odstavenými vagóny na nádraží, kde spolu vášnivě souloží. Sheba však netuší, že se stala erotickou múzou i pro lesbickou kolegyni Barbaru a svěří se jí se svým tajemstvím. To je ovšem zásadní chyba. Barbara byla jakž takž schopna rozdýchat, že je Sheba vdaná, ale tohle nikoli. Její láskyplné poblouznění se klasicky zvrhne v nenávist.  Od této chvíle Barbara plánuje pomstu, a protože je všemi mastmi mazaná, povede se jí zosnovat kolosální průšvih, který nakonec semele i ji. Sheba dostává vyhazov ze školy i z domova a kdo jiný by jí mohl nabídnout azyl, než intrikánská Barbara? Teprve po prohledání šuplat v Barbařině bytě Sheba pochopí, kdo ve skutečnosti její  „spasitelka“  je. Zahodí veškeré servítky, spáchá scénu (konečně) a vrací se domů, ke svému manželovi, jenž ji sice vypudil, ale mezitím vychladl a došlo mu, že i on má na tom všem podíl. Otevírá jí dveře a navzdory 10-letému trestu, který byl posléze na Shebinu adresu vyřčen, je našlápnuto na něco jako happy end…

Zaujal mě právě ten moment, kdy člověk přestává hrát roli oběti a postaví se problému čelem i za cenu dramatické konfrontace. Pomohl nejen výše zmíněné filmové hrdince, ale i ženě z mé poradny, která stejným způsobem vyřešila (aspoň dočasně, ale o čem lze říct, že to potrvá věčně?) svůj problém s nevěrným manželem. Už dlouho tušila, že se něco děje, a navzdory všude proklamované teorii, že je lepší zavírat oči a nepátrat, se rozhodla opatřit si jistotu a konat. Vydala se za ním tam, kde předpokládala, že bude, ačkoli tvrdil, že se chystá úplně jinam… a zadařilo se. Po hodince čekání ho spatřila, jak si to lážo plážo šine z kavárny ruku v ruce s milenkou. Mohla si je jen vyfotit a odfrčet domů, ale co by to řešilo? Než by přišel, stejně by se jen nervovala představami, co mu řekne, až zarachotí klíč v zámku. Nejlepší je vysypat to ze sebe hned, řekla si a přistoupila k činu. Manžel i mladičká milenka nejdřív koukali jak trubky. Hlavně ona byla zaskočena, informace o jeho manželce a stavu oficiálního svazku byly evidentně mlhavé až lživé. Jak to, vy se ….. nerozvádíte? Pípla nakonec zdrcená děva a zamáčkla první slzy, ale místo vysvětlení dostala prachy na taxíka, který náhodou právě projížděl kolem. A co si myslíte, že následovalo doma? Žádné rozvodové drama, žádná hysterie, žádné balení kufrů. Muž do sebe hodil panáka, chvíli nervózně chodil od dveří k oknu a zase zpátky, vyčítal, že tohle teda od manželky nebylo vůbec, ale ani trochu hezký, pak se zklidnil a dokonce omluvil. I z ní to po venkovním vulkanickém výstupu všechno spadlo a druhý den už o milence neměla potřebu mluvit. Když jí pak řekl, že to s ní skončil, jen beze slov kývla.

Jistě, nemusí to být řešení pro každého. Kdo zvolí takovou terapii šokem, musí počítat se vším, tedy i s tím, že se to nevěrníkovi bude hodit do krámu a poskytne mu to záminku odejít. Jenže….kdo se bojí, nesmí nejen do lesa, ale ani do vztahu (což možná někteří singles intuitivně vědí a právě proto se do žádného vztahu neženou, ačkoli hlásají, jak rádi by v něm byli). Každý vztah může skončit a je tedy nezbytné umět si představit život bez partnera, lépe řečeno bez toho stávajícího. Když se nad tím kapku zamyslíme, vidíme, jak je to všechno paradoxní až absurdní….kdo miluje a dává to najevo, se zlou se potáže. Dříve či později je považován za nudného závisláka a partner od něj utíká jinam, ven, k někomu, kdo je tajemnější, záhadnější, méně citově a více pouze sexuálně angažovaný. Vzpomínáte si přece ještě na Hořký měsíc, kde se přesně tohle stalo milence zhýralého spisovatele! I jejich láska byla plná vášně a touhy – ale jen do té doby, než milenka začala lpět a emočně vydírat. Stará známá věc: silnější a tedy atraktivnější je vždycky ten, kdo miluje méně. To pochopila jak hrdinka Hořkého měsíce (a vymyslela bestiální pomstu, díky níž ji dávno již odmilovaný partner začal znovu obdivovat), tak ta manželka, co si počíhala na zahýbajícího chotě. Místo slz a prošení, aby se k ní proboha vrátil, protože co by si bez něj počala, ho před kavárnou v centru převálcovala prezentací nezávislosti a nezkaleného opovržení. To bylo v tomto případě víc než namístě – už z toho důvodu, že jsou oba v této čtvrti města známí a kohoutící se manžel ji tak shodil před očima široké veřejnosti. Oplatila mu tedy stejnou mincí, když mu, také na veřejnosti, dala najevo, že o tom ví a co si o tom myslí.

Rozhodně nechci, aby tahle úvaha či esej působila jako óda na mravnost, to ani náhodou. Nevěry se dějí už z toho důvodu, že je těžké, pro většinu lidí nemožné, najít na věčné časy vše v jednom, jak to slibují tablety do myčky….a tak se lehce stane, že se jeden z partnerů nebo s určitým časovým odstupem oba zakoukají do někoho jiného, i kdyby byl legální partner z pravého zlata. Jinakost lákala, láká a lákat bude…ale jde o to, jak s tím člověk naloží, s jakým nadhledem takovou zkušenost absolvuje. Kdo si nechá hormony vyplavit mozek, stane se jejich otrokem a doma se chová jako hovado nebo ztratí pojem o hranicích a únosnosti, zaslouží si lekci. Bez ohledu na to, zda bude mít charakter teatrálního výstupu před publikem (určeno pro silné nervy), nebo komorního dramatu ve čtyřech stěnách.

Mlčky přihlížet a nechávat si kálet na hlavu totiž nikam nevede, hlavně se trvale podepíše na zdraví bojácného závislého jedince. Existuje snad něco horšího než život v trvalém strachu a tudíž stresu??? Čili nebát se, nemilovat nekriticky a víc, než je zdrávo, mít své vlastní jistoty (i konto)… a jen si tak s určitou lehkostí žít, aniž by všechno muselo být na tisíc procent dopředu naplánováno. Všechno se totiž naplánovat nedá …a je to tak dobře. Hezký den.