+420 602 201 698

Zrádnost i nezbytnost „nejvyšších nabídek“. Poznat, ochutnat, nezemřít…?

Nedávno na ČT 2 opakovali film Nejvyšší nabídka s Geoffrey
Rushem v hlavní roli. Neodolala jsem a znovu ho zhlédla, ačkoli mám tenhle
snímek i na DVD a viděla jsem ho už několikrát. Má pro mě to kouzlo, že na něm
vždycky najdu něco, čeho jsem si předtím nevšimla. I teď jsem si vychutnala pár
„nových“ detailů, ale vzhledem ke schůzce, již jsem absolvovala krátce předtím,
mnou přímo zacloumala základní myšlenka: bezhlavá zamilovanost aukcionáře
Virgila. A protože jsem se ve svých příspěvcích dosud věnovala hlavně
ženám, inspirovalo mě to k tomu, věnovat jeden výhradně mužům. Také oni se totiž stávají oběťmi emočního vzplanutí, lépe řečeno požáru, a zřejmě nejde o jev až tak vzácný, jak by se mohlo zdát. I muži osudným, destruktivním, sebezničujícím způsobem propadají „lásce“, jakou jsme zvyklí spojovat s ženským pohlavím. Zde znovu připomínám Damage /Posedlost/, v níž se hlavní hrdina /Jeremy Irons/ nechá svést budoucí snachou. Aféra ho pohltí natolik, že ignoruje veškeré varovné signály, jako býk v aréně se řítí za červeným hadrem, jímž je
v tomto případě klín manipulativní a ve své podstatě morbidní černovlásky.
Vášnivý sex s touto tajemnou ženou představuje pro prošedivělého, znuděného politika, právě onu imaginární „nejvyšší nabídku“, jaké není schopen ani ochoten odolat a na niž nakonec dojede. Moc nepřekvapí, že zatímco z něj se stává vyvrhel a žebrák, jí se vede dobře, založí rodinu a
žije docela spokojeně…

Nelze vyloučit, že by i děj filmu Nejvyšší nabídka skončil
jinak, kdyby se Virgil zcela nezbláznil a objektu své pozdě odhalené touhy
nesložil k nohám jedním gestem vše, celé své bohatství, jež shromažďoval
dlouhá léta (ačkoli valnou měrou spíš nemorálně, ale o to tady nejde). Kdyby v té
záhadné ženě, o několik generací mladší Claire, neviděl jen „nejvyšší nabídku“, ale i hrozící past, mohl si počínat jinak a paradoxně si tím možná zajistit dlouhodobější
přízeň najaté femme fatale. Aspoň tedy za předpokladu, že by i ona „prohlédla“
a shledala, že s Virgilem jí pšenka pokvete podstatně lépe, než
s mladým podvodníkem, jenž po ní za všechnu tu námahu pohodí jen mrzkými
střípky tučného lupu. Tolik spekulace, teď zpět k ději. V jednom z rozhovorů
s aukčním parťákem Billym Virgil prohlásí, že k tomu, aby se někdo
stal umělcem, nestačí jen umět držet štětec, nýbrž je třeba mít v sobě určité
tajemství (čímž mu naznačuje, že on, Billy, ho nemá). Největším paradoxem
dalšího vývoje událostí ovšem je, že sám autor tohoto výroku se jím neřídí,
když dokořán otevře svou skrýš, své tajemství před milenkou, kterou skoro vůbec
nezná, přesto na ní už citově visí…

Kdyby tak muži věděli, jak nepopulárními a vlastně nezajímavými se v očích ženy stávají bezbřehou, snadno prohlédnutelnou a
nikde nekončící závislostí! Byli by pak schopni své chování a projevy emocí
aspoň trochu korigovat? Zřejmě jak kdo. Leptavá touha (po někom) občas dostane
hlavní slovo v každém lidském jedinci a řádí jak pominutá, dokud si
nevybere svou daň a dotyčnému neudělí pořádnou lekci. Někdo se z ní poučí
a příště si dá bacha, jiný ne a podle toho končí….v lepším případě jako věčný
single bez reálných šancí u žen, v horším případě někde pod mostem nebo na
práškách.

I někteří klienti, s nimiž vedou dlouhé rozhovory na téma /ne/úspěchu u druhého pohlaví, jsou na tom podobně. Ale proč to tak je? Čím se muži takovýmhle chováním ženám rychle zprotiví, když se všeobecně tvrdí, že potřebují především empatii a souznění? Rozporuplnost, ale jen zdánlivá. Ženy touží po muži s velkým M, což znamená, že z něj tryská energie a rozhodnost, zároveň i jistá „lehkost bytí“, projevující se třeba tím, že umí nad lecčím mávnout rukou, oddělit podstatné od malicherného, nastavit silné rameno…. a nesignalizuje hned na druhém rande, že by se mu bez nás zhroutil svět a on nejspíš spáchal sebevraždu. Interesantní, tedy i snadno seznámitelný muž, má kromě zájmu o dotyčnou ženu i spousty jiných zájmů a nevisí čtyřiadvacet hodin denně pohledem na mobilu, jestli už přišla kýžená zpráva.

Zde mi to nedá, abych nepřipomněla další film, vlastně seriál, přestože dle hodnocení na csfd.cz je to slušný propadák. Mám na mysli našeho Poldu, konkrétně postavu policajta Michala Břízy. Troufám si říci, že do tohoto hrdiny bylo velmi zdařile zahrnuto vše, co dělá muže v očích ženy žádoucím a atraktivním. Neodolá mu ani krásná sexy psycholožka, a to jí už na terapeutickém gauči leželo moře „pacientů“… Proč vlastně? Podívejme se na to, jak s ní Bříza mluví, jak skvěle ji umí navnadit – vyprovokovat. Jak dovedně si počíná, aby ji udržoval v permanentním zájmu… a napětí. Nikdy se nechová úplně dle jejího očekávání, balí ji směle, nebojácně, ale nikdy ne banálně, lacině či dokonce závisle. A teď pozor, důležitá poznámka: Bříza umí projevit slabost, ovšem tak, že to jak slabost vlastně vůbec nepůsobí. Trpí nejrůznějšími nešvary (a slabostmi), ale přesně takovými, jaké ženy za slabosti ani projevy nemužnosti nepovažují. Proto je tolerují, jsou ochotné zamhouřit nad nimi oko. Zkrátka a dobře, i naše česká tvorba má své chlapácké hrdiny a všem mužským singles, co se chystají na rande, bych vřele doporučovala podívat se na pár dílů Primáckého seriálu Polda. Názorně tady uvidí, co pro drtivou většinu žen znamená „nejvyšší nabídka“, aplikovaná na výběr partnera. Tak jako se muži lačně ohlížejí za mladými vílami na jehlových podpatcích, ženy jihnou v přítomnosti výše popsaného typu muže. Jakkoli se „nejvyšší nabídka“ může jevit jako relativní, iluzorní nebo dokonce nebezpečná, nemění to nic na tom, že představuje výzvu…a bez těch my žít neumíme, vlastně ani nechceme.

Oslovení na ulici? Ano, děje se to!

O celkem banální zážitek se chci podělit se čtenářkami pouze z toho důvodu, abych na svém případu demonstrovala, že TO prostě existuje, že není to žádná chiméra ani výmysl. Stalo se mi to, co se ve světě děje dnes a denně, docela  běžně: minulý týden jsem vystoupila z tramvaje, majíc namířeno do opravny bot, kde jsem si chtěla vyzvednout kozačky a fičet zpátky, protože jsem měla fofr a doma malíře na štaflích. No a jak si to tak mašíruju, najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou muž. Krátce předtím jsem sice periferním viděním zahlédla, jak někdo běží z opačné strany ulice, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Dobrý den, nezlobte se, že vás oslovuju, ale strašně se mi líbíte a neskutečně vám to sluší, tak bych vás chtěl pozvat na kafe, řekl ten člověk a hleděl mi do očí (což jsem v dané situaci ocenila). Ten chlápek byl fakt milý a zcela jistě sympatický, ale já neměla nejmenší chuť ztrácet drahocenné minuty.  Opáčila jsem tedy, že mu děkuju za kompliment, ale nemám čas, což asi vidí. Na to on, že žádné setkání není náhodné a jestli mu prý dám telefon. To už jsem nervózně podupávala a jeho vstřícný úsměv mi začal pít krev. Nikoho nehledám a single taky nejsem, čili co by mu taková schůzka dala, vychrlila jsem na něj a otočila se směrem opravna obuvi. Ale nakonec, možná proto, že svítilo slunce a celý ten výjev působil hřejivě a legračně, jsem kývla na výměnu telefonních čísel. Prý se mám ozvat, až se mi to bude hodit, což sice nemám v úmyslu, ale to je fuk. Podstatné je, že i v dnešní době, zdánlivě paralyzované online kontaktováním a sociálními sítěmi, přirozený způsob seznamování, totiž přímým oslovením, existuje a můžete ho zažít i vy.  Kdo hodlá tvrdit, že to tak není nebo jemu se to nikdy nestane, měl by se zamyslet, protože někde vězí chyba. Kde? Toť otázka do pranice. Mnozí, lépe řečeno mnohé, by určitě argumentovaly nedostatkem příležitostí nebo nebytím ve správný čas na správném místě a kdo ví čím ještě. Jenže ani 24 hodin strávených na veřejných místech nebude k ničemu, pokud člověk neupoutá pozornost a k oslovení nevyprovokuje. A jsme u jádra pudla. Žena, která chce, aby si jí někdo všiml, se musí vyčlenit z šedé masy a něčím zaujmout, přičemž je úplně jedno, jestli má na sobě slim jeans, vysoké kožené kozačky (jako např.já v této epizodě), minisukni nebo originální tuniku. Zkrátka, měla by vystihnout svůj typ, podtrhnout to, co jí sluší, a co možná nejvíce se přiblížit femme fatale. Ani ta nutně nemusí vážit jen 40 kg včetně postele a mít míry 90-60-90. I poněkud korpulentnější žena může být sexy a šelmovsky svůdná, zejména má-li figuru přesýpacích hodin (a toho lze cvičením docílit taky). Šelmu zde zmiňuji schválně, protože muže láká záhadná až nebezpečná žena. Proč tomu tak je, o tom se více rozepisuji v jednom z článků pro idnes viz https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy-sex/femme-fatale.A120917_162539_vztahy-sex_job. Muže čekajícího na tramvaj těžko zaujme evidentně hodná „pipka“, nýbrž taková žena, z níž vyzařuje sebejistota a smyslnost (nechci-li použít výraz chlípnost, což by bylo ještě trefnější). Není vůbec pravda, čím se některé neoslovované ženy ohánějí – že se jich muži bojí a proto je nekontaktují. Ve skutečnosti je to přesně naopak: muže může z ženy lehce mrazit, ale jelikož je lovec, tím víc ho to láká. Láká ho na tom totiž to, že jde o výzvu, čili pravý opak předvídatelné nudy. Silná erotická výzva, to je to, oč běží! Ale něco takového do éteru vysílá jen žena, která si libuje ve svém těle, ráda se na sebe dívá (třeba i do výlohy, kolem níž jde) a ráda se ukazuje, protože i ji tahle hra baví. Zde se nebavím o parametrech vhodných k dlouhodobému soužití, jen o „ulovení“ potenciálního partnera, neboť tím to všechno začíná. Kdo neví, jak femme fatale vypadá a jak se chová, zmíním jen několik filmů, kde je tento fenomén k vidění: Nesnesitelná lehkost bytí (postava fotografky, s níž hlavní hrdina zahýbá své hodné a „čitelné“ přítelkyni). Dále: Romeo krvácí, Posedlost, Základní instinkt, Nejvyšší nabídka, Siréna od Mississippi atd. Svým způsobem sem patří i vynikající snímek 9 a půl týdne, neb blonďatá kráska v podání Kim Basinger skýtá lahůdkový pohled každému mužskému oku….ale bohužel! Bohužel osobnost této úchvatné šelmy nekoresponduje se zevnějškem a místo femme fatale zde máme lovenou zvěř, čili oběť. Proč? Jak to? Odpověď je prostá: protože hned v prvních vteřinách komunikace tento typ ženy vysílá signály submisivity, plachosti a obdivu. Všechno špatně! Žena, jež se chce byť jen přiblížit modelu fatální ženy, v těchto chvílích nikdy nesmí projevit slabost. Slabostí se rozumí rozpaky nad tím, že byla oslovena, že se protějšku líbí, ale i iniciativa ve smyslu dalšího pokračování. I kdyby před ní stál nejhezčí samec na světě, nesmí se jí rozklepat kolena, nesmí naznačit, že ho chce vidět znovu a od této chvíle je pro ni prioritou č. 1. Nebo že dokonce není daleka toho, zamilovat se do něj. Něco takového je absolutní tabu! Úspěšnému muži (pokud jí o takového jde) je třeba signalizovat, že ji sice jeho pozornost těší, ale rozhodně z ní neomdlévá a nebude doma sedět s pohledem fixovaným na mobil. Tím by správného lovce znechutila hned v úvodu. O esemeskování a dotazování se muže, jak dojel domů a kdy se zase uvidí, ani nemluvě. Zkrátka a dobře – jen žena, která obdiv a zájem přijímá polichoceně, ale s jistou samozřejmostí, muže přitahuje…je to její šarm, snoubící vnější atraktivitu s vnitřní jiskrou (inteligencí, vtipem, zdravou porcí narcismu a nezávislostí), co mužům mate hlavu a nutí je zabývat se novou známou v myšlenkách ještě dlouho po setkání.

Už slyším argumenty, proč to nejde, proč to je souzeno jen vyvoleným, ale i tohle je špatně. Proč? Protože právě takové myšlenky tryskají na povrch a řadí jejích nositelku do šuplíku opomíjených, nezajímavých, tuctových. Není to ani o věku ani ideálních mírách, drahém šatníku či kosmetice. Je to jen a jen o tom, jak se vidíme a do čeho se „vnitřně“ stylizujeme. Zkuste to, a když vám to nepůjde, domluvte si schůzku. Přeji hodně zdaru a zábavy na cestě k vašemu dráždivě ženskému já.

Paní Bovaryové mezi námi

Kdo je single, běduje nad svým údělem a dal by vše za to, aby byl ve vztahu. Ten, kdo ve vztahu je, ovšem nefňuká či neláteří o nic méně. Zapomněl na kytku k svátku, škudlí na mně, nesnáší mého kocoura, nechodí do kina, doma za sebou nechává binec… atd. atd. Ano, chápu, všechny toto argumenty jsou k … naštvání a přidruží-li se k nim ještě jiné, člověk by skoro vraždil…Ale nepropadejte malichernostem! Nelitujte, že nechodíte s Panem Božským! Má to obrovské výhody. Než budete v duchu sahat po revolveru a představovat si, jak nesnesitelnému partnerovi provrtáváte tělo na slušné řešeto, podívejte se na věc jinak: jak je to vlastně skvělé, že se chová právě takhle! Že se nepřetvařuje, nezahrnuje vás kýčovitými řečmi a dokonce je tak drzý, že se vyzná z ne příliš vřelé lásky k vašemu kocourovi! Vězte, že kdyby tomu tak bylo, kdyby vás od rána do večera zasypával něžnostmi, komplimenty a všemi sladkostmi tohoto světa, jednalo by se s největší pravděpodobností o padoucha, jenž ukáže svou pravou tvář, sotva se do něj zabouchnete, a pak se nebudete stačit divit! Jako například žena, o níž byl předevčírem dokument s názvem Falsche Liebe na německo-francouzském kanálu Arte. Právě na základě úžasné empatie, projevované sice jen ve virtuální rovině, ale o to nebezpečněji, se do něj ta žena zamilovala tak slepě, že prodala svůj dům poblíž Berlína a nějakému parchantovi, údajně americkému podnikateli, poslala 135 000 EUR (!!!!) na koupi imaginárního domu někde v Dallasu, kde spolu měli údajně bydlet…Že to zní jako sci-fi? Možná ano, ale bohužel se jedná o nejdrsnější realitu.

I já jsem nedávno měla tu čest přesvědčit se, jak rozšířený je tento fenomén. Osobně jsem se setkala s hezkou, vysokoškolsky vzdělanou paní zralého věku, jež se zachovala v principu stejně. Po několika letech single života a citové vyprahlosti sedla na lep prvnímu hajzlíkovi, který ji „uměl pohladit“, pozorně naslouchal, nastavil silné rameno, usmíval se….a počínal si tak bravurně, že dotyčná vůbec neprohlédla hořký až prohnilý záměr pod sladkou polevou. Tahle naivní důvěra vedla k tomu, že ten šmejd z osamělé blondýnky vymámil takřka 100 000 Kč, což mu nepřišlo ani trochu trapné a už vůbec se neobtěžoval jí je vrátit. Po obdržení obnosu se pochopitelně hned vypařil, stejně jako jeho internetoví kolegové z různých zahraničních kriminálních spolků.

Ale kdo by si myslel, že se to může stát jen „takovým chudinkám“, jak mi kdysi řekl jeden muž, byl by vedle jak ta jedle. Nedávno jsem viděla i jinou reportáž, jež mapovala strastiplný milostný život vyzývavě krásné herečky Ingrid van Bergen. Také ona emočně propadla šaramantnímu svůdníkovi, ale současně děvkaři a parazitovi, co se klidně nechal vydržovat, zatímco si užíval s prostitutkami a Ingrid ponižoval. Kapka ke kapce, trauma bez konce, až jednoho večera míra přetekla, herečka sáhla po flintě a zastřelila ho, což jí změnilo život a přišla nová forma pekla…Jen díky síle své osobnosti se z toho dostala a po propuštění z věznice se dokonce vrátila na televizní obrazovku.

Coby trenérku flirtu a zdravého sebevědomí mne potěší každý počin, svědčící o tom, že se „oběť“ nedala převálcovat nebo vykostit a svého partnera/protivníka zmákla. A je zcela jedno, zda se jedná o reálný život nebo film, protože i umělecká díla mají dalekosáhlou působnost a ovlivňují myšlení i chování. No a když je řeč o filmu, před pár týdny mě zrovna jeden zaujal. Dávali ho na Arte.de a jmenoval se La Belle Vie, Das schöne Leben. Beatrice, ztělesněná skvělou Valerií Donzelli, ze známosti dostane místo sekretářky ředitele bankéře. Více než hlavní dějová linie, spočívající v rychlém zorientování se mladé ženy v tocích peněz a jejich využití pro vlastní potřebu, mi utkvěla v paměti linie rádoby vedlejší – flirt s avantgardním, nemajetným, zato ale nadmíru chlípným malířem. Nejdřív se zdá, že je Beatrice ztracená, že jí totálně vymyl nejen spodní půlku těla, nýbrž i mozek, ale není tomu tak. Nedá se opít ani řečmi, ani orgasmy, jež s ním posteli prožívá. Jakmile se přesvědčí o jeho nemorálním záměru a zcela materiálním zájmu na její osobě, bez milosti ho odpráskne. Násilí je samozřejmě fuj, o tom žádná. Ale umění pracuje s nadsázkou i černým humorem a tam je vše dovoleno. Na otázku, co tím chtěla režisérka říci, by asi každý odpověděl po svém, ale na mě po těch všech vyslechnutých smutných příbězích o neopětované lásce a vyplundrovaných srdcích zapůsobil tenhle film jako svěží vítr. Podobně jako kdysi Elle s Izabellou Huppert, ale o tom jsem se zde již rozepisovala.

Jak důležité je nabíjet se díly o lidech, kteří hned tak nepropadnou závislosti a nerozvinou se před kdejakým neřádem jak koberec /nemusí jít jen o ženy, ale bohužel bývají náchylnější/, jsem si uvědomila i včera, kdy dávali (opět na Arte) Aféru s Kristin Scott Thomas. Děj diváka doslova pohltí, od samotného začátku je to napínavé až hrůza. O co jde? Ve zkrácené verzi o citově vyprahlou a sexuálně frustrovanou manželku lékaře. Zaplete se s dělníkem, který se svou partou na zakázku pracuje u nich domě. Člověk si nemůže nevzpomenout na tragický osud paní Bovaryové, je to fakt nadčasové dílo….I osud téhle ženy je tragický, i ona – klasicky- vsadí vše na jenu kartu, čili lásku s velkým L. Podlehne iluzi, že bude věčná, a ve snaze zvěčnit si ji, zastřelí nenáviděného manžela. Jde do lochu, ale co…milenec, kdysi taky trestaný, na ni možná počká a pak spolu budou někde sbírat jabka nebo míchat maltu….

Nic proti lásce, je opojná jako každá droga a prožít si ji aspoň jednou patří ke vzdělání /vysoké školy života/. Sakra, o čem by ten život byl, kdybychom se měli neustále pod kontrolou….Ale je to jako s tou japonskou rybou fugu. Nepatrná dávka jejího jedu je uznávanou delikatesou, o trochu větší množství se stává expresem do věčných lovišť….

Baví vás rozvíjet téma lásky a její odvrácené, často kriminální tváře?

Přijďte na Krimi večer! Obsah prvního příběhu najdete brzy zde!

Láska a jiní zabijáci

Hra s detektivní tematikou pro milovníky kreativní zábavy

Závazně přihlášení účastníci obdrží stručný obsah hry „Láska a jiní zabijáci“  včetně seznamu hlavních a vedlejších rolí. Každý si může vybrat roli, která mu vyhovuje, což e-mailem písemně sdělí organizátorům. Pouze vrah se dozví, že je vrahem, ostatním tato informace zůstane utajena. Akce se mohou účastnit i ti, kteří chtějí být pouze diváky. Pro ně však platí stejné vstupné jako pro aktivní „herce“.

Průběh

Na začátku komisař nebo komisařka účastníky seznámí s vraždou, k níž nedávno došlo. Na pozadí tohoto deliktu se aktivní i pasivní hosté dozvědí podstatné informace o všech postavách, které se v příběhu vyskytují a patří k podezřelým. Tím budou všichni vtaženi do příběhu a hra může začít.

Poté přijdou na řadu výslechy jednotlivých postav. Všichni vyslýchaní musejí víceméně mluvit pravdu, jen vrah může mlžit a lhát.

Posouvání děje dopředu je úkolem komisaře/-řky, a sice vždy po krátké přestávce na občerstvení. Komisař/ka vypráví, co se nového stalo, např. kdo zavolal na policejní stanici a jaká fakta sdělil. Po několika rundách vyprávění a kreativně pojatých výslechů budou aktivní i pasivní účastníci vyzváni, aby na papír napsali, koho považují za vraha, proč a jakým motivem byl veden.

Své tipy pak účastníci odevzdají komisaři, ten je vyhodnotí a po další přestávce sdělí, kdo tipoval správně.

Na závěr bude následovat diskuze, kdy si účastníci vymění názory jak na samotný příběh, tak i na to, jak se v rolích cítili a jak na ně působili ostatní. Pro singles to může sloužit nejen jako dobrá příležitost k seznámení, ale i jako zpětná vazba, aby se dozvěděli, jaký dojem dělají, zda jsou autentičtí atd.

Předpokládaná doba trvání: 2-3 hodiny

Počet účastníků: 10 – 30 osob

Cena: 800,- Kč / os.

Autorka projektu: Mgr. Libuše Konopová, libuse.konopova@gmail.com

Koordinátorka projektu: Ing. Andrea Žejdlová, Ph.D, email: andreazejdl@seznam.cz